Český strakatý pes (dříve Horákův laboratorní pes)

Vývoj plemene



Zrození plemene a období života ve službách Fyziologického ústavu ČSAV


     Horákův laboratorní pes byl vyšlechtěn pro potřeby Fyziologického ústavu ČSAV v Praze zaměstnancem ústavu, kynologem panem Františkem Horákem z Klánovic (ten vyšlechtil i mezinárodně uznané lovecké plemeno český teriér). Důvodem šlechtění plemene pokusných psů byla potřeba jednotného rázu psů, kteří by svými vlastnostmi plně vyhovovali potřebám výzkumu. Do té doby používal Fyziologický ústav k pokusům psů, pocházejících z náhodných nákupů od soukromých osob, psů odložených nebo zaběhnutých, kteří byli chyceni a do 1 měsíce se o ně nikdo nepřihlásil. Tito psi byli nejrůznějších plemen, často kříženci různého věku, zdravotního stavu, byli to často psi nevhodných povahových vlastností pro potřeby výzkumníků (ostrost nebo naopak bázlivost), i na údržbu nevhodného zevnějšku (druh srsti). Záměrem šlechtitele bylo vytvořit jednotný ráz psa s důrazem na klidnou, mírnou povahu, vysokou plodnost, nenáročného na péči a s vhodnou tělesnou stavbou a velikostí. Protože k vědeckým experimentům je zapotřebí maximálně stejnorodé populace pokusných zvířat, byla i při šlechtění a chovu Horákových laboratorních psů použita nejužší příbuzenská plemenitba.

     Šlechtění započalo v roce 1954, kdy F. Horák zkřížil dva ústavní psy - vlkošedou fenu Rigu vážící kolem 25 kg, která se stavbou těla podobala německému ovčákovi a tříbarevně strakatého, zhruba desetikilogramového psa Míšu, v jehož předcích byl pravděpodobně ohař a foxteriér. 4. 4. 1954 vrhla Riga 9 štěňat, z nichž jeden pes byl tříbarevný strakáč s hrubší srstí (dostal jméno Míša 1) a jedna fena byla rovněž tříbarevně strakatá s krátkou srstí s podsadou a dostala jméno Dáša 6. Oba psi měli bílé plochy tečkované. Na těchto dvou jedincích pokračoval chov. 7 zbývajících štěňat z vrhu bylo vlkošedých po matce a v dalším chovu nebyli tito psi využiti.

Míša - praotec Riga - pramatka

     Spojením sourozenců Míši 1 a Dáši 6 byl v roce 1955 získán vrh opět 9 štěňat, všechna byla tříbarevná a tečkovaná. Z tohoto vrhu byl do chovu použit hrubosrstý pes Lov 10, který byl opakovaně spojován se svou matkou Dášou 6. Celkem bylo od tohoto páru odchováno 34 štěňat. Protože hrubá srst je nevýhodná na údržbu, byli do dalšího chovu používáni pouze jedinci s krátkou, patrovou srstí (pesíky s podsadou).

     Z potomků Lova 10 a Dáši 6 se v dalším chovu uplatnil pes Brok 37 a dvě feny - Asta 41 a Koketa 52.

     Potomci Broka 37 a těchto dvou fen vytvořili 2 linie ­ "ASTA" a "KOKETA".

     Linie "ASTA" později vymřela, byli to větší strakáči o váze 20 ­ 25 kg. Používali se zejména k chirurgickým experimentům.

     Linii "KOKETA" představovali váhově menší psi ­ kolem 15 kg. Předky pocházející z této linie mají ve svých rodokmenech všichni dnešní čeští strakatí psi.

     Další linie, označená jako "O", vznikla přikřížením německého krátkosrstého ohaře, hnědého strakáče Alana. Jím byla nakryta Dáša 6. Mimo jiné vnesl Alan do chovu vlohy pro hnědé zbarvení srsti. Potomci této linie rovněž figurují v rodokmenech všech dnešních psů.



Registrace plemene, první prezentace na veřejnosti, ukončení chovu v ČSAV


     Dne 3. listopadu 1960 byla dohodnuta s Ústřední odbornou komisí chovatelů psů tehdejšího Československého svazu chovatelů drobného zvířectva (dnes Český svaz chovatelů ­ ČSCH) registrace plemene, nazvaného na návrh ústavní rady Horákův laboratorní pes, v plemenné knize ČSCHDZ s názvem chovatelské stanice "FYSIOLOGIE" podle Fysiologického ústavu ČSAV. Současně byl schválen i standard plemene. Dne 6. listopadu 1960 byla tato dohoda schválena rovněž předsednictvem ÚV ČSCHDZ.

     Jako hotové plemeno s řádnými průkazy původu bylo 6 jedinců tehdejšího Horákova laboratorního psa (2 psi a 4 feny) předvedeno na celostátní výstavě služebních plemen psů v Praze ­ Chuchli dne 27. 8. 1961.

     Podruhé se Horákovi laboratorní psi předvedli na Mezinárodní výstavě psů v Brně, konané ve dnech 7. - 11. prosince 1962.

     Poté vše kolem plemene utichlo až do roku 1979, kdy pan Horák požádal ČSCH o převzetí psů do evidence svazu a vedení jejich dalšího chovu tak, aby plemeno mohlo být registrováno FCI. V té době se již na plemenu neprováděly pokusy a jeho další setrvávání v ústavu přestávalo mít opodstatnění. Na oficiální předání do rukou chovatelů si ovšem plemeno muselo ještě nějakou dobu počkat.

     Horákův laboratorní pes byl využíván plných 26 let ve Fysiologickém ústavu ČSAV k farmakologickým výzkumům, ke studiu vyšší nervové činnosti, k chirurgickým vědeckým experimentům a k transplantaci tkání. Byl prvním živým tvorem, na němž byla v naší republice provedena transplantace ledviny. Po dobu 10 let byl na těchto psech konán soustavný výzkum epilepsie s dlouhodobým pozorováním jejího průběhu. Na tomto plemeni byla ověřena dědičnost chudozubosti psů a dědičnost založení strakatého zbarvení psa. Na základě pokusů bylo publikováno celkem 60 vědeckých prací, a to jak v naší republice, tak i v zahraničí. Služby, které Horákovi laboratorní psi vykonali v rukou člověka, ne na zelených loukách, ne ve výstavních kruzích ani v útulných lidských obydlích, ale ve strohém prostředí vědeckých laboratoří, byly tak významné a stály tolik psích životů, že jim za ně nikdy nebudeme dost vděční.


Snímky původních Horákových laboratorních psů, jak vypadali v 70. letech 20. století. Vedle psů lehčí tělesné stavby, kteří by uspěli i na dnešních výstavách,
existoval také těžší ráz - ten se však do dnešních dnů neudržel.


Český strakatý pes - vývoj plemene po opuštění ústavu


     V roce 1980 přestal mít tehdejší Fysiologický ústav ČSAV zájem o další použití plemene a byl ochoten všech téměř 40 jedinců předat Svazu chovatelů. Průtahy v jednání však vedly k tomu, že mnoho zvířat uhynulo, takže nakonec bylo předáno do soukromých rukou jen málo psů a fen. Přesto se našlo několik nadšenců, kteří byli ochotni zkusit štěstí a chov plemene, jehož nový název "Český strakatý pes" navrhl pan František Horák, obnovit.

     Po počátečním nadšení pro chov a stabilizaci plemene však nastal útlum, díky němuž se český strakatý pes ocitl na pokraji vymření. Spousta psů, převzatých z ČSAV uhynula sešlostí věkem, aniž by zanechali potomky a rovněž velká část těch, kteří se narodili již mimo ústav, zestárla bez potomků. Důvodem byl především nezájem veřejnosti o plemeno - chovatelé měli problém najít kupce pro svá štěňata. Snad se český strakatý pes zdál českým lidem příliš obyčejný, příliš "voříškovský", kdo ví. Jisté je i to, že samotný chov nebyl vždy bez problémů, což dokázalo chovatele odradit. Některé vrhy podlehly infekčním chorobám nebo jiným nepříznivým okolnostem, někde přežilo jen 1 nebo 2 štěňata, vyskytly se i problémy s odchovem štěňat z důvodu špatných mateřských instinktů fen. Nejedno chovné zvíře působilo postupně u několika chovatelů. Chovu se účastnilo velmi málo psů a ti jen s obtížemi předávali dohasínající pochodeň plemene dalším generacím. Několik let nebyl odchován žádný vrh ČSP a chovná zvířata nezadržitelně stárla.

     A tak se stalo, že když se na počátku 90. let 20. století několik nadšenců z různých koutů Čech a Moravy začalo zajímat o skutečný stav plemene, zjistili, že český strakatý pes stojí skutečně na pokraji vymření. Těch pár lidí se o sobě časem dozvědělo a společně vypátrali několik posledních strakáčů, roztroušených po celé republice.

     Byli zde manželé Mamičovi z Miřejovic u Litoměřic, kteří vlastnili čistokrevného psa s PP, černožlutobílého, krátkosrstého Cara Voděradský háj, narozeného v roce 1986. Dalšího "papírového" psa vlastnil pan Klimeš z Litoměřic, a to  hnědožlutobílého, dlouhosrstého Artise z Nadějného chovu narozeného v roce 1987. Podařilo se objevit i dva Artisovy sourozence, hnědožlutobílou, krátkosrstou Adélu z Nadějného chovu manželů Pincových ze Zdic a černožlutobílého, dlouhosrstého Arana z Nadějného chovu v majetku Ing. Hlubockého ze Svitav. Ing. Hlubocký měl v té době ještě starší černožlutobílou, krátkosrstou fenu Dejsi Voděradský háj, narozenou v roce 1986. A byl zde také RNDr. Mach z Prahy se svým mladým černožlutobílým, krátkosrstým psem Argem Stříbřecký rybník, narozeným v roce 1989. Tím končí výčet "papírových" strakáčů, kteří byli počátkem 90. let objeveni - další již nalezeni nebyli. Podařilo se však najít i několik zvířat bez prokázaného původu - v Úpohlavech u Loun žil u pana Limberka hnědožlutobílý, krátkosrstý Borek, narozený v listopadu 1988. Sám sice neměl PP, ale byl čistokrevný a pocházel z chovu Ing. Hlubockého. A nakonec se poštěstilo objevit i 3 feny, jejichž původ byl skutečně neznámý, které však měly na dalším osudu ČSP rozhodující zásluhy, neboť pouze tyto feny poté odchovaly štěňata. Byly to: Cilka, kterou získali manželé Mamičovi, Peggy v majetku paní Merglové z Prahy a Betina pana Spurného ze Štěpánova u Olomouce. Krkolomný pokus o znovuvzkříšení takřka mrtvého plemene mohl začít.

     Z vyjmenovaných psů se chovu již nezúčastnil Aran z Nadějného chovu, který záhy po svém objevení v roce 1994 uhynul, fena Adéla z Nadějného chovu, kterou se přes veškeré snahy nepodařilo nakrýt, a fena Dejsi Voděradský háj, která byla na chovné využití již stará. Bohužel nebyl využit ani Borek, u něhož se zjistilo chybění 1 řezáku, nebylo jasné, zda se nevyvinul nebo byl vyražen a přes kritickou situaci plemene od něj nebyl odchován žádný vrh.

     Ostatní psi položili základy novodobého chovu českého strakatého psa a fakticky jej vzkřísili k novému životu.

     Jako první odchovala štěňata fena Cilka manželů Mamičových - 3 pejsky a 2 fenečky po Carovi Voděradský háj ­ vrh "A" Prosmycký dvůr spatřil světlo světa 10. 3. 1993.

     Další vrh na sebe nenechal dlouho čekat - matka Peggy, otec Argo Stříbřecký rybník, 3 pejsci a 3 fenečky se narodili 26. 9. 1993 pod patronací chovatelské stanice Lovu zdar ­ vrh "D", a ve svém bytě je odchovala paní Merglová z Prahy.

     31. 8. 1994 porodila poslední z nalezených fen, Betina, a to 7 štěňat - 3 pejsky a 4 fenky. Patronát nad tímto vrhem poskytla ch. s. Libachar paní Libuše Charousové ­ a bylo to opět "A". Otcem byl rovněž Argo Stříbřecký rybník.

     Poslední z objevených psů, Artis z Nadějného chovu, byl využit k příbuzenské plemenitbě za účelem udržení hnědé barvy a dlouhé srsti v chovu - kryl nejprve fenu Dračici Lovu zdar a poté její a svou dceru Alpinku Tabat.

     Počínaje rokem 1993 začalo plemeno český strakatý pes opět skutečně existovat - krásná odměna těm několika nadšencům, kteří se nedokázali smířit s myšlenkou, že by strakáči nadobro zmizeli v mlze Evelina Libachar zapomnění a kteří pro ně také něco udělali. V současné době počet českých strakatých psů pozvolna stoupá a již se dá říci, že plemeno se podařilo dostat z nejhoršího. Práce však prozatím zdaleka nekončí a bude zapotřebí ještě mnoho poctivého úsilí, abychom strakáče mohli jednou prohlásit za definitivně zachráněné. Doufejme, že se to povede co nejdříve.

     Plemeno český strakatý pes má svou samostatnou sekci při Klubu chovatelů málopočetných plemen psů (KCHMPP). Klub vydává vlastní Zpravodaj a pořádá výstavy pro plemena, jež zastřešuje. Poradcem chovu pro české strakaté psy je pan Michal Prokop.